
↓CČ↓

Jindy bych si vyjížďku asi užívala, ale dnes jsem tím jenom zaplácávala volný čas. Jezdila jsem s Avi jen tak bez cíle po lese a už i Avi směřiovala samo ke stáji. Po tvářích mi tekli slzy a neměla jsem chuť ani náladu s nikým mluvit. Bylo to už týden, co jsem měla narozeniny a ... Stalo se to strýčkovi. Od té doby jsem s nikým ani nemluvila, jenom jsem dělala to, co mi řekli a měla jsem volno ze školy, z důvodů rodinných.

Já zabraná do svých myšlenek a Avi si běhala jak chtěla. Natočila jsem ji směrem ke stáji a přitiskla jsem k ní holeně. Ihned zareagovala a rychle se rozcválala směrem do mírného kopce. Když jsem projížděla vesnicí, hledělo na mě spoustu zvědavých očí, protože určitě nešlo si nevšimnout mého zaslzeného obličeje, vyhýbala jsem se jejich pohledům.

Před stájí jsem sklouzla unaveně ze sedla. Říká se, že čas léčí, ale u mě to bylo přesně naopak. Čím déle mi bylo osmnáct, tím víc mi bylo těžko a motala se mi hlava.Nemohla jsem být přece připoutaná na svojí babičce, která už měla svoje léta. Co budu dělat až nebude mít dost sil se o mě postarat a já nebudu mít ani korunu? Budu si muset najít práci? Byt? A zbydou mi peníze na koně? Pesimystické myšlenky zaplnily totálně zaplnily mojí hlavu.
,,Uff'' vydechla jsem. Myslela jsem si, že se mi myšlenky trochu dostanou z hlavy, ale moc mi to nepomohlo. Sundala jsem upocené Avi sedlo a uzdečku, odnesla jsem ho do malé místnosti na sedla a zavedla jsem Avi do jejího boxu.

Došla jsem si pro lopatu, vidle a kolečko a vykydala jsem jí box. Zvenku na mě vykoukla Kristin. To, že jsem nemluvila s nikým, tím jsem myslela i jí. Někdy jsem se cítila docela provinile, protože Kristin to se mnou myslela dobře a pořát na mě byla milá, ale to bylo právě to, co mě strašně vytáčelo. Někdo mě neustále litoval, ale nejradši bych se s tím vším vypořádala já sama.

Přinesla jsem si čištění a pomalu jsem začala Avi kartáčovat. Bylo to přesně týden, co jsem jí pořádně čistila . A taky bylo vidět, že si to užívá. Naklonila se na stranu a přivšela oči. Musela jsem se usmát. Po hodně dlouhé době se člověk směje. Je to zvláštní pocit. Lidé, co se smějou každý den, těm to potom chybí...Něco jako droga. Ale mě to nechybělo, nebo jsem si to aspoň myslela.
Zpytovala jsem svědomí.

Chtěla jsem se Kristin omluvit a tak hned jak jem odnesla čištění, vyšla jsem ze stáje a vakročila jsem ke Kristin, která právě hovořila se skupinkou mladých lidí, kteří sem chodili za koňmi.
,,Ehm...'' tiše jsem si odkašlala, ,,Kristin, nezlobíš se na mě? Je to pro mě .... Strašně těžký .. Nikdy jsem-'' v tu ránu se mi z očí vyřítila další dávka slné vody a moje červené, z pláče opuchlé oči už by to nejradši vzdaly.
,,Není proč se na tebe zlobit!'' Kristen mě pohladila po rameni. ,,Nemůžu ti sice říct, že vím, jaké to je, když se...Tohle někomu stane, ale aspoň vím, že to musí být to nejhorší...Navíc se ti nedávno tohle stalo i s ...'' . Když Kristen viděla, že se můj pláč proměnil v hysterický vzlikot, radši ztichla.
,,Promiň mi to, ale už půjdu domů...'' řekla jsem tiše. Možná mě ani neslšela ale asi pochopila oč jde, když jsem se otočila a vyšla jsem směrem od jízdárny.

Ploužila jsem se pomalým krokem a přitom jsem smrkala do papírových kapesníku, kterých jsem měla zásobu po kapsách.
Zastavila jsem se uprostřed mostu nad úzkým průplavem a zahleděla jsem se na krajinou. Teď jsem si užívala tu nádhernou chvilku, kdy mi můj mozek alespoň dostatečně vypnul a mě netepalo nesnesitelně v hlavě. Když jsem došla domů, padla jsem rovnou na postel a usnula jsem. Probudilo mě asi v půl šesté rázné bouchání na naše vchodové dveře. Přikryla jsem si hlavu polštářem, ale nedalo mi to a stejně jsem musela vyhlédnout z okna, kdo se k nám dobývá.

Jakmile jsem se však naklonila k oknu, ihned jsem dopadla hned na postel, protože před dveřmii stálo Zack a na něco se ptal babičky. Nejspíš se ptal na mě ... Ale babička mu něco řekla a odvrátila se ke dveřím domu. Za chvilku stála v mém pokoji a ptala se mě, jestli si s ním přecejenom nechci promluvit.
,, Řekni mu, že na něj prostě nemám náladu! '' řekla jsem vztekle a jakmile jsem uslyšela jejich hlasy před domem vyskočila jsem z postele, abych se podívala, co se bude dít dál.
Když se Zack sklamaně otočil zády k mému oknu, došlo miái, že jsem to přehnala. Mohla jsem mu aslespoň objasnit, co se děje, protože se mno naposledy mluvil před týdnem.
,,Achjo'' přikryla jsem si hlavu polštářem.

Probrala jsem se až ráno. Loudavě jsem vylezla z postele a doplazila jsem se do koupelny, kde jsem se umyla. Na snídani jsem neměla ani pomyšlení a tak jsem rovnou vyrazila do stáje. Neměla jsem náladu dnes jezdit takže jsem měla v plánu Avi jenom vyhřebelcovat a nakrmit.
Vzhlédla jsem k nebi a všimla jsem si, že je dnes zamračeno.


Avi mě ve stájo radostně přivítala a já jsem jí obstarala. Byla jsem ráda, že už se mi tolik nehonily hlavou myšlenky...Žádné .

Když jsem vyšla ze stáje rozhodla jsem se, že se vydám na další procházku. Bylo mi jasném, že se tu budu zase potuovat bez cíle, ale mám spoustu času, takže ho nemám jak zaplácnout.

Když jsem šla kolem nějakých dvou pozoruhodných dívek, zaslechla jsem moje jméno.
,,Ta Viktorie ... Víš, ne, ta nová holka s tou příšernou herko, co tu furt lítaj po lesích...Slyšela jsem, že má něco se Zackem!'' řekla dívka v červenéém tričku. Když mě spatřila zmlkla a začervenala se. Měla jsem tak nezkrotnou chuť jí chitit pod krkem a hodit jí ze srázu, ale asi by to nedopadlo zrovna nejlíp a tak jsem se krotila.
,,Starej se laskavě o svoje věci! A nemontuj se do cizích!'' řekla jsem jí a trochu jsem do ní strčila, když jsem odcházela. Myslím si, že jí to dostatečně stačilo...Ale od pomluv rozhodně klid nemám.

Když jsem stála na jednom z kopců, kterých je tu spousta, vzhlédla jsem k Zackově jízdárně. Cítila jsem se provinile a tak ...
Vydala jsem se mu omluvit ....
•POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ•








kwasny moc