

Rychle jsem mačkala všechny věci do kufru. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, když zbaběle utíkám. Ale mohla jsem čekat, že se tam Sam oběví.
,,Eh ... Viky? Co to jako děláš?"
,,Jak vidíš ... Balím si svoje věci, jedu domů!"odsekla jsem a naházela jsem další věci do kufru.
,,To snad nemyslíš vážně, žene?! Utekla jsem já od problémů, když...Když Army umřel?!" poslední slova řekla Sam trochu přidušeně.
,,Ne, ale každý je jiný Sam ... Tobě v životě neumřelo tolik blízkých jako mě! Jsem sirotek a navíc už nemám ani ..." odmlčela jsem se. Bylo to teprve dva dny, stále jsem si to neuvědomovala.
Avi tu už není! zakřičelo cosi ve mě. Po tvářích mi začaly stékat slané slzy.
Vytáhla jsem z batohu pomuchlaný dopis.
,,Tohle dej prosím Oliv ... A ... Pozdravuj..Pozdravuj Fullse."zavzlykla jsem a naházela jsem poslední věci do kufru.
,,Viky, přece to nemyslíš opravdu vážně! Byl tvůj sem dělat drezuru, jsi krůček od získání licence! Teď že to vzáš? A ani se nerozloučíš s Fullsem?" vyhrkla Sam a vzala si odemě dopis.
,,Sam, je mi to líto ... Drezura není nic pro mě ... Jsem doma jinde ... A loučení už pro mě bylo dost ... Doufám, že se uvidíme, budete mi všichni strašně chybět" řekla jsem a rychle jsem Sam objala. Sam nestačila nic říct a já už jsem stála před ubytovnou.

Naposledy jsem se rozhlédla. To je nejspíš naposledy, co to tu vidím pomyslela jsem si a píchlo mě u srdce. Nemyslela jsem si, že i tohle pro mě bude tolik těžké.
Rychle jsem naložila kufr do auta a přisedla jsem si k Zackovi na sedadlo spolujezdce.
,,V pohodě?" zeptal se Zack opatrně. Místo odpovědijsem kývla a utřela jsem si slzy.
Zack mě chytil za ruku a pevně ji stiskl. Na nic se neptal a to pro mě bylo to nejlepší. byl pro mě jedinou oporou.
Když jsem kufr vyložila doma, babička ješta spala a vdomě bylo ticho. Zack se se mnou rozloučil, protože měl trénink s mladými jezdci a já jsem se rozhodla, že se půjdu projít.

Procházka mi nijak nepomohla od slz, protože každičké místo, každá květina, každý strom, všechno mi tu připomínalo Avi.
Nakonec jsem si sedla na místo, odkud byl nádherný výhled na moře a všude kolem mne byly čerstvě rozkvetlé kvítky.
Jsem zbabělec ... Existuje vůbec někdo tak nemožný jako jsem já? Jediné, co mi zůstalo je Zack ... A balík peněz po mámě. Možná by nebyl špatný nápad začít od začátku...
Když pomalu zaalo zapadat slunce, vydala jsem se do stáje. Spíše jsem se odvážila vejít do stáje. Jakmile jsem otevřela její vrata, měla jsem před očima ubohou Avi, jak se svíjí v bolestech.
,,Ne!!"vykřikla jsem a několik koní polekaně uskočilo.
Na rozpisech péče byla prosba, jestli by někdo nevyhřebelcoval mladou kobylku Ciesru a tak jsem se chopila čistícíchpotřeb a dala sjem se do práce. Už jsem dál neudržela pláč a nechala jsem slzy volně stékat po mé tváři ...

Když se už skoro setmělo, vydala jsem se na louku, odkud byl vidět dokonalý západ slunce.
Jindy bych se ze souhry barev, odstínů a nádechů radovala. Teď jsems e nedokázala radovat z ničeho. V jednu chvilku jsem pomyslela, že bych skočila z louky, která se svažovala v útes.
Zas takový zoufalec nejsem ...říkalo jedno mé já. Jsi zbabělá, na co jsi teď tady? SKOČ! řvalo mé druhé já.
Přikryla jsem si obličej dlaněmi a potlačila jsem hlasitý vzlyk.
,,Kdo na světě mi poradí, co mám dělat?!" vykřikla jsem na moře a zapadající slunce.
I s tímhle se musíš vypořádat sama, Viky! ozvalo se kdesy ve mě.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ








wow tak tohle je fakt strašně pěkně napsaný a taky smutný