

"Sakra Sparkler! Zůstaň stát!" rozčilovala jsem se, když jsem
nemohla na nervózní klisnu nasednout. Nakonec jsem musela
poprosit stájníka, aby mi Sparkler podržel. Ještě než jsem klisnu
pobídla směrem k jízdárně, měla jsem nervy na dranc. Snažila
jsem se co nejvíce uklidnit.

"Sparkler! Uklidni se, už tam budeme!" cukla jsem otežemi.
Klisna byla buď k neudržení a nebo se zarazila a odmítla jít
vpřed. Cítila jsem z jejího chování, že zkouší mojí výdrž.
Hluboce jsem si oddechla, když se před námi objevila velká jízdárna.

Jakmila jsem si klisnu snažila trochu sebrat do rukou, ihned
se stavěla na zadní. Bylo mi k pláči. Už jsem byla beznadějná.
Zkoušela jsem to stála dál, ale byla jsem stále nervóznější.
Vždy, kdy jsem si myslela, že se karta obrací a Sparkler se bude
chovat tak, jako na včerejší vyjížďce, udělala přesný opak toho,
co jsem po ní chtěla.

Už jsem ztrácela trpělivost. V jedné chvíli jsem Sparkler v
zoufalství pustila otěže a ona se rozběhla plným tryskem po
jízdárně. Už jsem necítila ani vztek, ani nervozitu. Cítila jsem
nekonečnou bezmoc, která mě úplně ovládla. Věděla jsem, že
když klisnu ihned nezastavím, nezastaví jí nic. Popadla jsem
otěže, ale v tu chvíli se Sparkler postavila na zadní. Nebyla
jsem připravená.

V tu samou chvilku se z houští ozval čísi hlas. "Zakloň se a povol
otěže!". Žena ve stájovém oblečení přiběhla do středu jízdárny
a pomáhala mi klisnu uklidnit. "Pro jistotu sesedni, ale udělej s
volnými otěžemi ještěkolečko krokem!". Nezmohla jsem se na jediné
slovo. Byla jsem vyčerpaná, bezmocná a cítila jsem se jako ničema.
Udělala jsem to, co mi ta neznámá podivínka řekla. Zabralo to.

Sesedla jsem. Ze mě i ze Sparkler tekl pot proudem.
"Ahoj. Já jsem nová majitelka stáje ... Říkej mi prostě Isabelo"
řekla mi žena, když jsem se jí představila. "Už minule jsem vás
dvě pozorovala. Je něco, co jí překáží a vadí. Pokud máš zájem,
mohla bych ti pomoci." Zírala jsem jako omámená. Pane Bože,
pane Bože! říkala jsem si vduchu. "Samozřejmě že chci! Děkuju!
Ale ... Víte ...". "Jestli jde o placení, nedělej si starosti, můžeš mi
za to pomáhat ve stájích."

Cestou do stáje jsme si povídali. Cítila jsem z Isabely cosi
velmi zvláštního. Bylo vidět, že má mnoho zkušeností. Byla jsem
jí vděčná. Někde uvnitř sebe jsem prostě cítila, že s ní to můžeme
zvládnout. Že s ní už nejsem tak sama. "Tak dobře! Zítra!"
rozloučili jsme se. Měla jsem prapodivnou náladu. Bylo mi do
breku. Cítila jsem se jako malé dítě, ale přitom jsem neměla důvod.

S podivným pocitem jsem ze stáje i odcházela. Ale byla jsem vděčná.
A byla jsem zvědavá, jestli se nám podaří překousnout Sparkleřin problém.
Celou noc jsem nemohla spát ... Byla jsem z našeho prvního tréninku
opravdu nervózní.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ








tý jo..
Má novou trenérku?

jsem zvědavá,co má Sparkler za problém..
těším se na pokríčko