Ahoj! Je to tak, já žiju! Ano, opravdu jsem začala na tento blog psát méně ... Avšak za těch pár dní mi pouze komiksový blog nestačil. Najednou vím, že se potřebuji někomu svěřovat a vypsat se z dobré i špatné nálady. To, že mám komiksový blog neznamená, že budu jenom ta, že přestanu dělat grafiku, že přestanu psát deníčky a dělat vám videa. Abych pravdu řekla za těch pár dní se toho stalo víc než dost. Stačila jsem si věci v hlavě totálně spřeházet, pak si je urovnat, poté zase změnit názor, nakonec to jaksi vyřešit a nakonec udělat úplnou prkotinu, jakou jsem mohla. Je možné, že člověk jednou jednoho dne vynadá svému velmi dobrému blogovému příteli za to, že mu bere nápady a hned dva dny v zápětí na to veme tomu samému člověku jeho nápad? Ano, právě čtete článek od takového člověka ... Opravdu promiň Lilly, přiznávám, že se chovám jako naprostý pitomec a idiot. Ale taková já jsem. Něco udělám a nepřemýšlím. A pak jsem akorát tak protivná ... Vím, že jsem už musela spoustu lidí zklamat. Ale to k blogu patří. Za posledních pár dní, během kterých se dotvářel komiksový blog jsem si stihla spoustu věcí ohledně blogu uvědomit. Mám blog ráda. Jedna hlavní věc, o které jsem předtím stále pochybovala. Mám ráda psaní článků, čtení novách komentářů, dokonce i těch, které mě dovádějí k šílenství, vytváření grafiky pro články a hlavně vás. Vás mám ráda. A mám moc ráda ten pocit, že když něco napíšu na blog, třeba svoje starosti, najednou vím, že už na to nejsem sama. Vždycky, vždycinky se najde někdo, kdo mému problému rozumí. A to je to, co člověk se špatnou náladou hledá. Porozumění.
Když chodím na blogy svých AFFS, začíná se mi stýskat po psaní článků na tento blog. Ale jsem naopak moc ráda, že jsem si komiksový blog udělala. Něco mě totiž naučil. Uvědomila jsem si, že máte tento blog rádi a máte rádi komiksy a příběhy. Protože během dvou dnů, kdy tu byl umístěn odkaz na nový blog, se na blogu nahromadila opravdu slučná návštěvnost. Vím, vím, nejde o návštěvnost. Nejde. Ale i ta má v sobě něco, co vás potěší, a dokáže vám, že jste oblíbení. MOC VÁM DĚKUJU. Někdy si ale připadám, že si to nezasloužím. Pro někoho je moje návštavnost ještě malá, ale za těch pár dní, kdy mám komisksový blog, jsem si uvědomila, že moje honba za návštěvností končí. Chci si užívat toho pocitu z blogování. Když zavšu oči a otevřu je a mám před sebou editor článků. Blázen ... Haha, píše vám tu blázen. Honbu az návštěvností si každý bloger zažije. Kdo říká, že ne, tak kecá ... Já osobně jsem to měla kupodivu docela lehké. Nevím, když se podívám zpět. A srovnám ty necelé dva roky s mým toplistem. Blog se rozjel až v listopadu 2009. A teď je červenec 2010. To je devět měsíců. Za devět měsíců něco přes 20 000 lidí. To už je skoro celý Cheb! Páni ... Říkám si, proč sem sakra ty lidi lezou ... Není moc důvodů, jediné, co bych řekla, že mi opravdu jde jsou designy. A to ještě jenom někdy. Většinou sem cpu trapné deníky na které moc lidí nenalákám. Ale stejně tu jste.
Hahah ... Takové vzpomínání ... Tenhle článek ... Ten píšu především kvůli sobě. Snad si ho ty nejvěrnější duše a návštěvníci tohoto blogu přečtou. Pokud ne, nic se neděje. Tenhle článek dal hodně mě, pokud si ho přečtete, nic tím nezkazíte, pokud ne, tak taky ne ...
Přecejenom je to celkem dlouhý, kdž na to koukám ... No ... Mám nápad na design ... Zítra ho udělám. Uvidíme, jak to pošlape. Zatím se na nic netěště ...
Ach, jak já se teď cítím dobře. Po dlouhé době mám z blogu dobrý pocit. A mám v tom jasno. Vím, že mě to baví a dělám to ráda ... Mám ráda vás ... Mějte se, dobrou noc ... Zítra rozhodně napíšu ...
* Grafiku k článku přidám zítra, jetzt habe ich ja keine Lust dafür ... Tschüs!